Slova

Slova se řítí z hlavy do telefonu a cítím, že i ze srdce. Dotýkají se mne, rozesmívají, virtuálně to jiskří. Usmívám se jak "měsíček na hnoji", když si je čtu a věřím jim. Mám pocit, že ten člověk na druhý straně je prostě skvělej a napětí do setkání roste. Přijde realita, face to face a ono je to celé jinak. Z komunikace virtuální není komunikace žádná. Zvláštní chování, které se promění v nic.

To je ten náš virtuální svět? Kde komunikace mizí v nenávratnu a ta partnerská, otevřená a pravdivá je zachumlaná pod polštářem. Pořád si píšeme sms, jsme na chatu, píšeme si hodiny, dny a týdny. Jde to tak lehce, když se nevidíme. A skutek? Ten utek! Najít čas na setkání, heroický výkon. Mizí rituály se sejít u společné večeře, abychom se potkali. Nesedíme spolu u stolu, ale v řadě, nejlépe na sebe nevidět, jídlo mít na klíně, před sebou noviny a v dálce kulisu TV. Jsme doma všichni, ale přitom nejsme spolu. A my si to tvoříme a přitom nám v tom není dobře...

Pojďme...

Pojďme jen být spolu, žít to co je, prožívat svojí existenci, pojďme spolu mluvit otevřeně a pravdivě, pojďme se konečně vykašlat na to, co nám vadí, co nám bere energii, pojďme udělat změnu, když na nás volá, pojďme se toho nebát, pojďme si nestěžovat, pojďme si to všechno zjednodušit a pak, až napadne sníh pojďme si svým tělem vykouzlit Anděla do sněhu....