O mně

Pryč

Nikdy by mě nenapadlo, že odjedu mimo domov na 2,5 měsíce a nebude to dovolená. Že přijde nějaká nemoc, která ochromí svět a my díky tomu se rozhodneme nebýt v Praze, v malém bytě v Karlíně, ale někde, kde se bude lépe dýchat, kde bude příroda za rohem, kde budou další milí lidé, kde nám bude zkrátka líp.

Byla to zkouška, byl to zážitek, byla to jedinečná zkušenost. Sžít se s lidmi na dlouho, se kterými trávíte právě ty dovolený nebo za nimi jezdíte na víkend. Být intenzivně spolu, s dítětem, které není pro partnera vlastním a s rodiči, kteří nejsou mými.

Na první štaci jsem si uvědomila, jak je nutné mezi sebou mluvit – k o m u n i k o v a t. Mluvit zavčasu, tak jak to cítím, v lásce a upřímnosti. Nemlčet, nenechat to tzv. vykysat. Jo, je to nepříjemný, ale vždy je to lepší varianta, než když to bouchne anebo když se to řeší ex post. Někdy je lepší se poslat „někam“ dřív, než, když ztrácíme půdu pod nohama. Je nutné nastavit si režim, pravidla, bez toho to v komunitě s dětmi nejde a to se nám myslím povedlo. Smát se, hrát si, zkrátka cítit se dobře. Málokdy si ale uvědomujeme, že se o to musíme postarat my sami a nikoliv ti druzí.

Jak bych si přála někdy více empatie, více laskavosti, více pochopení. Jak bych si přála více nadhledu, nebýt naštvaná celý den a doslova se rochnit ve své zranitelnosti. Byla to výjimečná doba, která mi přinesla uvědomění jak je těžké být dlouho mimo domov, který tvořím a kde se cítím svobodně, tak jak cítím a chci aby se cítila i má rodina. Jak není zbytečné a nemusím se bát, zavolat si o pomoc svému učiteli, promluvit si s partnerem a nebrat nedorozumění jako krizi, když jde jen o ladění a posun vpřed :-). Jak se naučit čelit kritice a nejít do ní, když máte jiný názor anebo naopak jít do toho a unést to, co z toho vyplyne. Říct si o to, co potřebuji a co ode mne můj partner. Ono se může stát, že i když to řeknete, tak to nepřijde hned, ale díky bohu, že to přijde později. 🙂 Ach ta škola života!

Zavčasu jsme ucítili, že s velkou vděčností a díky, je čas vrátit se domů. Když vám dítě občas zapláče, že chce domů a že stesk po domově je velký a na poslední procházce do lesa začne brečet, že to bylo fajn a že se jí bude po všem a všech stýskat, tak nakonec vyhrál pocit, že jsme to všichni zvládli a že se znovu opět rádi uvidíme a já jen pevně věřím, že nikoliv díky další epidemii.

#Pro tělo, duši a mysl
#Pro maminky a děti

31.5.2020

Burger Absolventi

Ráda bych vám odvyprávěla příběh, jak vegetariánka se vydala na hamburgr do Black Dogu do Berouna. Ona totiž absolvovala na výbornou. Z vegetariánky je od 3. června občasný masožravec a šťastná zamilovaná bytost. Život dostal zkrátka šťávu.

Rok jsem byla na FB ve skupině absolventů, co se každý měsíc sejdou na Hlaváku a vyrazí společně do Berouna na hamburgr a na pivo. Jedná se o velmi různorodou skupinu lidí. Každý měsíc se mi připomínalo, že už je to tu zas a přišly pravidelné otázky: Pojedu? Ale proč? Mám vůbec chuť? No a hle! Potkám po roce hlavního organizátora Beroun Absolventi Tomáše Jindříška s otázkou jak se mám a já, že fajn, ale že už bych brala, aby ten můj život začal být konečně stabilnější a….Tomáš mi do toho skočil, že se jede 3. června do Berouna a ať koukám konečně jet, že tenhle happening, networking, či jak to chcete moderně nazvat, stabilní JE. Rozhodla jsem se spontánně, jednoduše se zařídilo hlídání a v pondělí jsem seděla v kupé směr Beroun. Byla jsem nováčkem a nebyla jsem sama. Další nováček si sedl vedle mě. Začali jsme si povídat a vyhřátý Black Dog se proměnil v akční historky free ridu a já byla v sedmém nebi. Všechno okolo přestalo existovat. Byl to můj svět a snad poprvé v životě jsem se těšila na začátku léta víc na hory, než na samotný léto. No co vám budu dál vyprávět. Sedli jsme si k sobě a tak jsme si sedli, až jsme si dodnes neodsedli. Tím chci říct, že Tomáš Jindříšek je nejlepší propojovatel lidí na světě a nadějný je to, že je ještě možný se v dnešní době seznámit v hospodě a nejenom na seznamkách. A že je zkrátka nejlepší si na to nejlepší počkat!

#Pro inspiraci

29. 10. 2019

Odpočinek je celkem věda

V dnešním světě je pro nás těžký se zastavit, odpočívat, relaxovat, regenerovat. Díky Pavlovi Kolářovi a jeho knize Labyrint pohybu, jsem víc pochopila, že odpočinek je nezbytně důležitý zařadit do života, že je velký rozdíl mezi relaxací a regenerací, že odpočinek je pro každého úplně něco jiného a že každý z nás potřebuje odpočinek, tzv. „ušitý na míru“.

Jsou mezi námi lidé, kteří jedou na výkon a odpočívají sportem, OK – fajn. Pohyb odbourává psychickou zátěž, ale nemůže odbourat tu fyzickou. Fyzickou zátěží se člověk dostává z každodenního stereotypu, přichází na jiné myšlenky – ale v tomto případě jde o REGENERACI, nikoliv RELAXACI. Relaxace znamená: „zastavení se, uvolnění se, zklidnění se, jak říká Pavel Kolář odborněji – uvolnění svalového a psychického napětí a také, že každé adekvátní vychýlení organismu potřebuje adekvátní regenerační proces.

Pojďme se podívat na našeho známého „STRES“. Hodně stresu – špatně, ale malá míra stresu je nezbytná, protože bez něho bychom se s určitými zátěžemi nedokázali vyrovnat. Se stresem se vyrovnáváme podvědomě, ale také se s ním musíme naučit zacházet. Jak všichni víme, přemíra stresu ovlivňuje naše zdraví. Působí na imunitní systém, nervový i hormonální. Bez stresu se neobejdeme, ale abychom ho byli schopni snášet znovu a znovu, roky ve vysoké míře, musíme ho vyrovnat odpočinkem a to je NUTNÉ SE NAUČIT.

ROVNOVÁHA je totiž předpokladem dobrého tělesného a duševního zdraví!

A co se máme vlastně naučit? Vnímat sami sebe, naše tělo, všímat si, jestli jedeme pod stresem anebo jestli se cítíme dobře, jestli jsme ráno FRESH anebo bez energie. To jsou všechno indikátory, které je třeba vnímat. Většinou totiž nejde o to, kolik toho naodpočíváme, ale jakou formou.

Máme dva typy únavy:
Akutní: tady stačí se o víkendu vyspat.
A únavu chronickou – na tu není vhodný pasivní odpočinek, že si lehnu, ale že organismu dopřeju lehkou metabolickou zátěž: např. lehký pohybový program – jako je plavání, procházka + psychické zatížení: např. četba něčeho co nás baví anebo psaní, čím odpočívám já 🙂 anebo malování či jiné činnosti 🙂 Zkrátka měli bychom mít emočně pozitivní nabitý program. Rozumíte mi 🙂

A POZOR! Volí ten, kdo je ve stresu :-), přání zbytku rodiny by mělo jít stranou. 🙂

A co mi udělalo radost! Lidé, co jsou pozitivně naladění, co tzv. září, tak mají stresuprostou duši. Zkrátka lidé co si věří, co mají sebedůvěru ve vlastní schopnosti – self-efficasy, žijí život radostně a naplno, tak mají v krevní plazmě vyšší koncentraci opiodních peptidů, nebo-li vyrábějí si vlastní drogu. Není to úžasný?!

Relaxace není o tom nic nedělat, je to odpoutání a zklidnění a k tomu nám slouží různé metody, které můžeme praktikovat, jako je např. meditace. U té chronické únavy je RELAXACE naprosto zásadní a je důležitější než fyzické cvičení.

Navodit hlubokou relaxaci je stejně obtížné, jako naučit se dobře tenis. Všechno to chce trénink. Podstatou dobré relaxace je číst sám sebe a dobře dýchat. Zkrátka dostat se do jiného stereotypu např. odjet na chalupu a jít do lesa. Někdy stačí i 10 min mikro spánek anebo 15min se naprosto uvolnit v křesle.

Abychom žili kvalitní dlouhý život, tak nám opravdu nezbývá nic jiného, než se to chtít naučit.

A jak říká Pavel Kolář. „Mít dobré přátelé, znamená, že se jen tak z něčeho nezhroutíme a dobré pivo k tomu prostě patří“ 🙂

A já bych dodala, Všechno o čem vám ve svých článcích ze srdce píšu – život v lásce a světle!

#Pro tělo, duši a mysl

9. 3. 2019

Všechno se hýbe a všechno se mění

Všechno se hýbe a všechno se mění. Jak v přírodě, tak v našem těle. Jen my lidi se hýbeme čím dál tím míň.

Informace se množí, technologie jdou dopředu a to co nás ovládá, se zmenšuje – mobily, počítače, tablety. Dostávají se nám stále víc pod kůži. Anketu, kdo má mobil u sebe – ANO, NE je blbost dělat, protože ho máme všichni, a když ho zapomeneme doma, tak máme pocit, že jsme oddělený od světa a cítíme se jako bez ruky. Ty krabičky – externí hlasy posloucháme a začínají nám říkat, co máme dělat, kdy co jíst a my přestáváme vnímat náš vnitřní hlas, tělo nám šeptá signály a my je nebereme vážně. Doháníme pohyb sportem jedenkrát či dvakrát týdně a myslíme si, že to stačí. Vozíme si naše pozadí anebo na něm celý den sedíme. Když se podíváte na lidi, co se hýbou, co chodí, co si nevozí zadky autem, co jsou víc v přírodě, vypadají zkrátka líp, mají víc energie, září a je jim fajn. Podívejte se kolem sebe. Už jen když vyjedete do horského městečka, tak ty staříci tam jsou daleko vitálnější, než jsou staříci ve velkoměstech. Když vyjedete do Rakouska, tak potkáte v sauně staříky a opět vypadají dobře, protože jim dobře je, umí se o sebe starat, hýbou se a umí žít.

Co dělat? Zařadit pohyb do života. Posílám pár typů :-), dělejte, co je pro vás nejlepší, ale doporučuju se nějak hýbat, protože ten život se vám fakt změní a rozzáří.
1. Jezdím na skládačce (kdo neví, je to hodně starý kolo, stálo 400,- a mám ho zapůjčené na doživotí :-))
2. Chodím běhat za každýho počasí
3. Otužuju se
4. Chodím po schodech a nejezdím výtahem
5. Vystupuju z tramvaje vždycky dřív, abych šla pěšky
6. Ráno cvičím pozdrav slunci a dělám si hezké ráno, vstávám o hodinu dřív a mám čas jen pro sebe
7. Jezdím co nejvíc do přírody a chodím s baťohem a kochám se to krásou
…ten seznam by byl ještě dlouhý a jeho hlavně o tom, že chodím, zkrátka bez pohybu si ten můj životě vůbec nedovedu představit.

Jasně, mohla bych všeho dělat víc a ještě to vyladit. Věřím, že kam dávám energii, to sílí a roste a že všechno se jednou propojí a spojí. Zkrátka bez pohybu kvalitního dlouhýho života ve zdraví není a nebude.

Ještě jedna inspirace z deníku z Jemenu od Tomáše Šebka, kterého inspiroval Petr Růžička – zařadit do života dřepy a kotrmelce. Kvůli tomu nemusíte nikam chodit, ani si platit členství. I přesto, že v Jemenu jsou všichni zvyklí dřepět na tureckým záchodě, tak stejně na Tomáše koukali, že se zbláznil, když jim na vizitě řekl, ať jdou všichni do dřepu :-). Díky za inspiraci, zařadím do seznamu! Hned zítra ráno si dřepnu, až si budu čistit zuby :=). Pohyb je prostě skvělej, POHYB JE ŽIVOT!

#Pro tělo, duši a mysl

13. 2. 2019

Z Proroka

Když jsem odcházela od svého partnera a domlouvali jsme se, jak se budeme o Barunku odděleně starat, kamarádka, která už prožila podobnou situaci, mi řekla: „Uvědom si, Barunka ti nepatří“. Tenkrát to byla pro mě velmi silná věta, nepochopitelná a bránila jsem se jí pochopit. Můj život šel svým tempem a ke mně se vrátila v pravý čas knížka „Prorok“ od básníka Chalíla Džibrána. Proroka jsem četla na začátku mého vztahu a zdaleka ke mně ten text nepromlouval tak hluboce, jako po 10 letech, když jsem ze vztahu odcházela s Barunkou. A když jsem text dnes přepisovala, tak ke mně promlouvá znovu, když se z mojí malé Víly stává velká Princezna. Celá knížka je krásná, ale tenhle kousek bych s vámi chtěla sdílet, protože mám pocit, že se dotkne i vás.

Vaše děti nejsou vašimi dětmi.
Jsou syny a dcerami Života, toužícího po sobě samém.
Přicházejí skrze vás, ale ne od vás.
A třebaže jsou s vámi, přece vám nepatří.

Můžete jim dát svou lásku, ne však své myšlenky,
neboť ony mají své vlastní myšlenky.
Můžete dát domov jejich tělům, ne však jejich duším,
neboť jejich duše přebývají v domově zítřka,
který vy nemůžete navštívit dokonce ani ve svých snech.
Můžete se snažit býti jako ony, nepokoušejte se však učinit
je podobné sobě.
Neboť život nekráčí zpět a nezastavuje se u včerejška.

Jste luky, z nichž jsou vaše děti vystřelovány jako živé šípy.
Lučištník vidí na stezce nekonečna terč
a napíná svou silou, aby jeho šípy letěly rychle a daleko.
Ať napínání rukou Lučištníka je pro vás radostí.
Neboť jak miluje šíp, který letí, tak miluje také luk,
který je pevný.

#Pro maminky a děti
#Pro ispiraci

10. 2. 2019

Káva v čase

Když jsem byla malá, maminka mě naučila jednu básničku, byla opravdu první a taky od ní poslední:

I LIKE COFFEE
I LIKE TEA
I LIKE BOYS
and
BOYS LIKE ME

Pamatuju si jí pořád a dnes už je to pro mě taková mantra. Myslím ta káva, samozřejmě.
Miluju kávu po ránu a s ní si přemítám různé příběhy v čase. Zrovna včera, když jsem přišla domů, tak můj bývalý partner hlídal Barunku výjimečně u nás. Nejenom, že mi dopumpoval skládačku, hned mi hlásil, tak já ho pumpla o teplý spacák. Vyrážím do hor. Jak toho bylo tenkrát až moc, tak dlouho nebylo nic. Téma hory nás rozpovídali a já začala klást otázky typu, jestli jsou ještě spolu a jestli je šťastnej. Úsměv vyhasl, tak jsem mu chtěla zvednout náladu, že mám pro něj štangli salámu a že je vlastně od Lary až z Litvy a že je vlastně sama a že je krásná a že miluje Prahu. Ráno u kávy jsem se přistihla, že přes štangli salámu dohazuju bývalému partnerovi kamarádku z Litvy, život je úsměvný…:-D.

#Pro tělo, duši a mysl

5. 9. 2018

Ryba Rybě

Héle, věřím, že najdeš někoho, kdo když připluje, tak vždycky se na Tebe usměje a vypustí bublinku nadšením, že tě zase vidí, že popluje s tebou hodně daleko, dlouho a hluboko, že to bude někdo kdo nebude váhat, kdo tě nenechá odplout, kdo bude vidět, že si úplně výjimečná ryba a že tvoje rybí duše je hodna lásky. Věřím, že najdeš takovou rybu, která tě bude milovat takovou jaká jsi, takovou krásně barevnou. A nejvíc doufám, že všechny tyhle věci najdeš nejdřív v sobě, abys na tuhle lásku byla připravená.

#Pro ispiraci

27. 8. 2018

Rodina

Rodina je základ, říká se to, píše se to a já to tak cítím. Jsou to kořeny, které se jen tak vytrhnout nedají. Z rodiny jsme převzali všechno, i to, co jsme úplně nechtěli.

Pak přišel čas, kdy jsem toužila založit tu mojí a jinou. Takovou, jakou jsem chtěla vždycky mít a právě takovou, že tam nebude to, co se mi v té naší, do které jsem se narodila já, nelíbilo. Moje rodina, kterou jsme spolu-tvořili si žila vlastním životem a všichni v ní se měnili, snažili, jak to nejlíp uměli. JÁ jsem si vždycky a přála a vytvořila: rodinné rituály, které mi předtím tak chyběly. Nejvíc ten klid v nich, Vánoce v klidu, v povídání, v obdarovávání, i s tím pocitem, že není dokonale uklizeno a mně to vůbec nevadí. ON se mnou u toho byl, žil a souzněl.

Tvořili jsme si to do té chvíle, než se ztratilo to nejdůležitější a to byla láska, pravda a důvěra.

Pak jsem to zkoušela znovu, postavit si nový dům s tím, že ten jeden člen rodiny z toho předchozího domu bude vlastně součástí i té mé nové rodiny, protože je to táta mého dítěte a bude s náma vždycky propojený. Všichni jsme se sžívali s novými rodinami a já si přála vytvořit tu mojí vysněnou novou i s tou historií, kterou jsem si přinesla já a i můj nový partner. Není to jednoduchý, ale když je uzavřená minulost a ta láska s tou pravdou nezmizí, tak to vytvořit jde. No ale ono po čase, se to opět nepovedlo….a ten příběh ještě neskončil, protože život běží dál :-)…..

Tím vším chci říct, že rodina je nejvíc. Když je rodina v pořádku, nic tě nerozhodí. Hledáme všechno venku, pracujeme od rána do večera, vyděláváme i vzděláváme se stále víc a víc, potřebujeme větší garáž, protože nám už jedno auto nestačí. Všechno si komplikujeme a toužíme po tom, co nemáme. Chceme vztahy na dálku a přitom nejsme schopni sami něco změnit, abychom spolu mohli být. Používáme silná slova, která ve finále ve skutečnosti nic neznamenají, sháníme informace, potřebujeme rady, jak na ten život, jak ho žít. V rodině najdeme všechno a přitom vytvořit jí a být spolu dlouho je tím největším uměním. Chodíme na workshopy, čteme knihy….ale BÝT Mužem a Ženou v tom pravém slova smyslu a vytvořit spolu rodinu je to největší dílo světa!

#Pro maminky a děti

25. 8. 2018

Autobusem jedu

Jakmile jsem spatřila světlo světa, naskočila jsem do života a jízda začala. Když všechno zářilo novotou, byla jsem nadšená, přítomná, rozjařená, radostná a nepotřebovala si doplňovat palivo. S mým životem přišla láska ve mně a tu lásku z venku jsem potřebovala hlavně od mámy a táty.

Dnes je můj život takový rozjetý autobus, který jsem láskou vycpala, abych tam byla spokojená a šťastná. Nechala jsem do něho nastoupit všechno a všechny co tam patří. Někdo v něm se mnou jede doteď, někdo vystoupil, někdo se vrátil a někdo už se do něho nikdy nevrátí. Autobus frčí a já mu dávám směr. Někdy mě štve, že jede moc rychle, někdy moc pomalu, někdy že je prázdný, někdy, že je v něm dusno. ALE stále si v něm tvořím krásný a silný příběhy. Snažím se někdy autobus zastavit, vystoupit a pozorovat ho z venku a nadhledu. A co pozoruju na sobě? Že čím jsem starší, tím se autobus řítí stále větší rychlostí.

„Naplňte svůj autobus láskou a vším, co si jenom dovedete představit, protože to co žije v představách, se může splnit.“

#Pro tělo, duši a mysl
#Pro ispiraci

18. 6. 2018

Cvak, aby to psalo

Máte to v životě, jako já, že když: něco tvoříte, na nic, na nikoho nemyslíte a jste jako malý děti? V naprosto dokonalý přítomnosti, kdy čas ubíhá tak rychle, že vás ani nenapadne ho sledovat?

Baví vás to, sytí duši, jste nadšení, máte pořád potřebu o tom mluvit, až že vás to donutí zvednout zadek ze židle, začnete se tomu víc věnovat, až vám z toho lidi začnou říkat, že to máte dělat, protože vám to jednoduše jde, že máte na to talent…Ale vy tomu pořád moc nevěříte?

Často slyšíte od lidí: Ty máš, ale příběh!!! Ty jsi fakt žena s příběhem. Kolik životů žiješ? Ty máš na zádech vrtuli, že jsi najednou na 5 místech a na každým tom místě potkáš hodně zajímavý lidi nejenom z Prahy, ale rovnou z celýho světa?

Že to, ale děláte jen občas, protože se vymlouváte, že na to nemáte čas a opět zaparkujete v garáži a z vašeho díla se stane veterán a než vyjedete znovu do světa, tak vám to musí zkrátka docvaknout, že to je to „ONO“ co mě neskutečně baví a já na to konečně přišla, že to je to moje milovaný psaní.

#Pro tělo, duši a mysl

13. 5. 2018

Hvězda

Co když v dávných časech na obloze nebyly žádné hvězdy. Co když hvězdy nejsou tím, za co je považujeme, co když jsme to my v jiném příběhu? Co když jejich svit, který dopadá na Zem, je záře našich křídel, duší, jež se proměnily v Anděly. Svému osudu nikdo z nás neunikne a mimo tento svět existují další, tam i tu jsme všichni propojeni. Všichni jsme součástí velkolepého vědomého plánu. Zázraky se dějí, stačí se jen rozhlédnout. Znamení se dějí, stačí si jen všimnout. Můžeme být šťastní, když si toho všimneme, že je „TO“ s námi a pro nás. Nechť jsou nám hvězdy nakloněny k tomu si uvědomit, že naše existence je tou nejcennější hvězdou z celého nekonečného vesmíru…

#Pro tělo, duši a mysl

25. 12. 2017

Slova

Slova se řítí z hlavy do telefonu a cítím, že i ze srdce. Dotýkají se mne, rozesmívají, virtuálně to jiskří. Usmívám se jak „měsíček na hnoji“, když si je čtu a věřím jim. Mám pocit, že ten člověk na druhý straně je prostě skvělej a napětí do setkání roste. Přijde realita, face to face a ono je to celé jinak. Z komunikace virtuální není komunikace žádná. Zvláštní chování, které se promění v nic.

To je ten náš virtuální svět? Kde komunikace mizí v nenávratnu a ta partnerská, otevřená a pravdivá je zachumlaná pod polštářem. Pořád si píšeme sms, jsme na chatu, píšeme si hodiny, dny a týdny. Jde to tak lehce, když se nevidíme. A skutek? Ten utek! Najít čas na setkání, heroický výkon. Mizí rituály se sejít u společné večeře, abychom se potkali. Nesedíme spolu u stolu, ale v řadě, nejlépe na sebe nevidět, jídlo mít na klíně, před sebou noviny a v dálce kulisu TV. Jsme doma všichni, ale přitom nejsme spolu. A my si to tvoříme a přitom nám v tom není dobře…

Pojďme…

Pojďme jen být spolu, žít to co je, prožívat svojí existenci, pojďme spolu mluvit otevřeně a pravdivě, pojďme se konečně vykašlat na to, co nám vadí, co nám bere energii, pojďme udělat změnu, když na nás volá, pojďme se toho nebát, pojďme si nestěžovat, pojďme si to všechno zjednodušit a pak, až napadne sníh pojďme si svým tělem vykouzlit Anděla do sněhu….

#Pro tělo, duši a mysl

11. 12. 2017

Předškoláček

Mám takový celý týden v dojetí. Jedno těhotenství za druhým. V mé milé rodině, má milá kolegyně a dnes měla má Barunka přechodový rituál, ceremonii, oslavu, slávu či jak to chcete nazvat, zkrátka z Báří předškoláčka se stal budoucí školáček. Prošla sluneční branou, dostala šerpu se sluníčkem a paní ředitelka jí popřála hodně štěstí do další její životní cesty a já jsem bulela jako želva. Světe, fakt takový školky existujou. Je to školka U Sluncové a takovou školku bych přála všem dětem na světě. Děti tam září, chodí tam rády, nikdo je nestraší peklem či bubákama. Ale každý den na ně září svojí krásnou energií paní učitelky, které září proto, protože mají úžasnou šéfovou paní ředitelku a dělají svojí práci srdcem. Do tý školky, chodí fajn děti, které mají fajn rodiče a je nám tam všem moc dobře. A tak mně se slzou v oku nic jiného nezbývá, než se nadechnout a říct si, že něco krásnýho končí a něco krásnýho začíná.
#Pro maminky a děti

31. 5. 2017

Víla

Zrodila se ze smíchu
Tančí s ptáky za úsvitu
Žije v krajině svého božství
Slunce čechrá její vlasy
Každé ráno se probouzí do lásky a něhy

Je víla v tomhle světě, kde příroda je v zapomnění
Kde se zapomíná žít
Kde pravda mizí v nenávratnu
Probuďme se do pohádky
Kde život hraje prim!

#Pro tělo, duši a mysl

21. 5. 2017

Čekám

Čekám, až přijedeš.
Těším se, až se nebudeš ptát: „Mohu přijet?“
Ty nepřicházíš, i když můžeš přijít kdykoliv.
Proč stále čekám,
proč stále očekávám,
že se něco stane.
Konečně se otevřou dveře
a on přijde a jmenuje se Zázrak.

#Pro tělo, duši a mysl

9. 5. 2017

Proč

Ptám se: Proč stále pracuju v korporaci, když mám být někým, kým nejsem. Proč jsou lidi do sebe zamilovaný jen na začátku a pak už to tam není. Proč se zamilovanost vrací, když se ten druhý ztrácí anebo úplně ztratil. Proč si lidé neříkají každý den, že se mají rádi. Proč se neberou takový jací jsou. Proč pořád tak přemýšlím, když je to zbytečný a život vždycky vyřeší všechno líp sám. Proč už nechci být ta silná, ale stejně sem, proč život stále přináší těžká rozhodnutí, když jich bylo dost. Proč jsem za exota, když jím míň, než ostatní a jinak, jak se mi chce. Proč někdy chrlím oheň, který pálí mosty, proč musím krotit svojí energii, když jí dávám pořád moc, proč chodím po špičkách, když bych si nejradši dupla, proč nemám problém s tím, že si sama otevřu večer láhev vína, proč jsem někdy tak rezolutní a nedám si čas, proč bych pro něhu rozbořila celou zeměkouli…

Mám chuť se rozběhnout do kopce po sněhu, i když to bude klouzat a nepůjde to lehce, ale stejně poběžím. Nikdo mě nezastaví, ani to „proč“. A když by se mě někdo zeptal, proč to dělám? Tak mu odpovím. „Protože miluju život….přes všechny tyhle otázky…“.

#Pro tělo, duši a mysl

2. 5. 2017

Moc brzo…

Stále mi to nedochází a velmi těžce chápe, když odchází lidé do světla moc brzo. Ti, co si přejí žít a milují život, rozdávají radost a vysílají krásnou energii na všechny strany. Proč mají zrovna oni určeno, že už splnili co měli. Kdo o tom rozhoduje? Přišli na svět jen za nějakým účelem anebo pro někoho? Měli tu něco předat a jít? Mám před očima film „Tohle je náš svět“, kdy odchod milované maminky a ženy byl v oslavě, veselí, radosti, se zpěvem a v lásce. My to neumíme, rozloučit se v oslavě života. S odchodem velmi blízkého člověka si uvědomuji, jak je důležité mít v duši radost a smích, aniž bychom něco či někoho měli. Vnímat život jako dar a žít ho. Nežít vztahy, které nás trápí. Vyživovat své tělo, umět se zastavit a spočinout v náruči milovaného člověka. Neočekávat, že někdo něco udělá za nás a trápit se tím, že to neudělal. Všechno nechat tak jak to je, jak to běží, co bylo to bylo a co bude si stejně tvoříme teď, tak proč se trápit. Můj životní autobus krásných bytostí opustila krásná duše. Věřím, že se už potkala s dalšími, se kterými se už odtud znala a že se v tom Nebi má s nimi krásně. Anděli, moc si přeju, aby ses znovu narodila, tak jak si přeješ, objímám Tě!
#Pro tělo, duši a mysl

24. 4. 2017

Jedu

Už tři roky jedu stále stejnou cestou a nedávno, kdy jsem se na tu cestu vrátila, přemýšlela jsem o tom, kolik jsem toho na té cestě prožila. Zřícenina tam stojí stále a já jsem se někdy jako ta zřícenina cítila, někdy jako pevná skála a někdy jako hromádka neštěstí. Někdy jako královna, která jede za svým králem. Někdy jako bohyně, smířená se svým osudem. Cítila jsem se na ní milovanou ženou a milující, ženou šťastnou, zklamanou a ženou plnou bolesti. Všechno se mění a má poslední cesta na ní je minulost. Brzo se na ní vrátím a nemyslím na to, jak se budu cítit. Hlavně chci na ní zpomalit a nevidět všechno jako z rychlíku. Zatančím si ráno zase v tramvaji na „Another day of the sun“, obejmu svojí duši a přijmu vše v čem jedu. To bude zase jízda :-)!

#Pro tělo, duši a mysl

8. 3. 2017

Krásná víla

V práci mám úžasného kolegu, nejenom, že mi připomíná tátu, ale je neuvěřitelně vtipnej. Pracuju v energetickém týmu Energetiků, stále si říkám, že jsem tam dobře 🙂 a on nás nazývá „parta nejvyššího elektrického napětí“. No a mě říká „Krásná vílo“. Jednou mi řekl: „Děkuji Ti krásná vílo“ a já na to nemáš zač a on mi říká, musíš dodat „Nemáš zač Zlaté pachole“ no a od té doby mu já neříkám Jiří, ale Zlaté pachole. Po týdnu mi přijde od Zlatého pacholete tento e-mail:

“ Ahojky krásné vílo, tak jsem pátral po původu tohoto rčení a o jeho ošklivě modifikované verzi jsem našel toto vědecké vysvětlení: Úsloví nevzniklo naráz. Nejde o citát z žádné pohádky, jde o bonmot, tedy součást lidové slovesnosti. Jako první vznikla první část jako epitheton ornans při poděkování: Děkuji Ti (dobrá vílo)…Toto poděkování bylo používáno jako pokus o odlehčení mezilidského kontaktu a dlouho se používalo pouze izolovaně. Doplnění se objevilo asi až po deseti letech a jde o pravděpodobnou podvědomou snahu o vyvážení harmonie celku: dobrá víla – ošklivý skřítek. Tak se celý verbální projev upravil do tvaru „hesla“ (zvolání a ohlas): Děkuji Ti dobrá vílo….není zač ošklivý skřítku. A toto úsloví se pak vydalo na vítěznou cestu mezi lidi.

„Krásná vílo, u nás v Bráníku to ovšem koluje od mého časného mládí v podobě KRÁSNÁ VÍLA – ZLATÉ PACHOLE, což je mnohem pozitivnější a nehodlám to již teď nad hrobem měnit :-))))).

Krásná víla a zlaté pachole se odlehčeně stále potkávají v korporaci a budou žít dál v tomto krásném znění…..

#Pro tělo, duši a mysl

17. 11. 2016

Mezipřistání

Vlaju ve větru, jsem na rozcestí, jdu po duze života, který má tolik barev. Po červené – život plný lásky, po oranžové – život uzemněný, po žluté – život ve světle, po zelené – život šťavnatý, probuzený, po modré – život v nekonečnu emocí, smíchu a slz, po fialové – život ve změně a pohybu. Všechno je spojené a propojené, nic není zvlášť, nic není osamělé, to jen my se oddělujeme a ztrácíme se. Tolik lidí, přátel kolem mě, je osamělých, vyhořelých, bez energie, ve vězení vlastního života. Já vím, že je to jen mezipřistání v hlubokém údolí, odkud opět vyletíte vzhůru ke hvězdám, že to dokážete, že se rozhodnete, že tam nahoře jsou barvy duhy, že tam jste vy a vaše existence, že všechno to dole jsou jen myšlenky a strachy, která vás chtějí zlomit. Budiž to symbolem a smyslem našeho propojení, že i já jsem byla dole a vy jste byli tam nahoře ve světle. Z toho světla vykukovala vždycky natažená ruka a zářivý úsměv a pevné obětí. Já teď mám sílu nastavit křídla, kam se můžete schoulit. Je možný, že tam zase budu já a vy tu budete pro mě. Zní to možná jako klišé, ale mně je to fuk..Je skvělý si pomáhat a dělat věci pro druhý ze srdce a nikoliv ve smyslu „něco za něco“. Je skvělý se navzájem inspirovat a dávat si dary naším bytím a přátelstvím…

#Pro tělo, duši a mysl

2. 11. 2016

Někdy je lepší…

Vše se tak zrychlilo a změnilo. Co jsem si myslela, že není možný, tak možný je. Co jsem si přála z celého srdce se splnilo do roka a do dne, co jsem si v životě vysnila srdcem a šla jsem za tím, to přišlo. Kde je srdce a čin, tam to funguje, kde jsou slova a není upřímná láska, tam to jednou vyšumí, jako pěna v moři. Ono je to vlastně tak jednoduché, přitom těžké se rozhodnout odejít včas. Rozum ví a srdce stále nechápe a nevidí. Někdy je lepší netlačit a nechat plynout, někdy je lepší si nepřát špatně a počkat si na správný čas si přát. Někdy je lepší nelpět a neočekávat, někdy je lepší počkat, někdy je lepší nespěchat, někdy je lepší být jen tak a fouknout do pampelišky, někdy je lepší dávat méně energie do všeho a všech….tak akorát, tak hezky příjemně, tak jak je mi dobře, v ten správný čas, kdy to všechno uzraje, kdy už vím, že bylo nutný počkat a pochopit, kdy se pousměju nad tím, že nemá cenu si hlavu lámat, že je lepší si počkat na to nejsladší jablko ze stromu…

#Pro tělo, duši a mysl

12. 10. 2016

Existence

„To be or not to be“ to psal sám Shakespeare. Myslím, že je to jasný. TO BE!!! Existovat, to je jediná jisto jistá skutečnost. Jsem! To kolem je jen kolem. Součástí mé existence jsou přátelé, kteří zhmotňují mé Andělé. Ti nadpozemský, mi stále posílají zprávy, jen někdy je nevidím, nechápu a musím si dojít až pro pořádnou zkušenost, abych pochopila , co mi chtějí říct. Pak jsou tu ti na Zemi, průvodci, přátelé, kteří mi pomáhají den co den, které vidím a se kterými si povídám „skutečně“. Je to balzám pro duši. Jsou tu se mnou na Zemi a pomáhají mi, když to nečekám, když jim neřeknu, tak tu jsou pro mě. Pak jsou tu Ti, které občas vidím, skrz energii, kterou mi posílají, protože já zkrátka vím, že to dobře dopadne. Že mí rodiče jsou teď mými ochránci, i když si s nimi nemůžu „skutečně“ povídat, tak si s nimi povídám v duchu a oni mi nikdy nepřestali rozumět. Proto není důvod se bát, jen být. Sám se sebou, bez toho kolem…

#Pro tělo, duši a mysl

24. 9. 2016

Life Love Light

Život je náš. Život je příležitost. Máme obrovskou sílu si ho užít. A je jen na nás jak a s kým. O víkendu jsem masírovala ženu, která nemůže chodit, jen o berlích či s lidskou pomocí. Každou neděli si dopřává masáž, každou neděli si hýčká tělo, miluje život se vším všudy, hlavně svoje happy sunday. Na konci masáže a našeho rozhovoru mi povídá: „Jediný co mě v životě fakt mrzí, že si nemůžu dát po masáži sklenku vína.“ S úsměvem jí říkám: „Ode mě máte dnes vinný střik povolen… :-)“

Co je to láska? All you need is LOVE, trala la la lá…není o tom co psát, už toho bylo psáno a řečeno moc a moc. Při slově láska se vám určitě vykouzlil úsměv ve tváři, hřeje vás srdce a užívá si to i duše, v očích si představujete někoho anebo svůj život….to je síla lásky….

Když mám energii, mám světlo. Září mi oči, tančím, píšu, maluju, miluju všechno i jen tak, nezapomínám na sebe a říkám si: “ Svět je tak báječný místo k narození“. Dějí se mi věci mezi Nebem a Zemí. Chápu znamení z Vesmíru. V tomto mém stavu často slýchávám o sobě: „Tobě to tak funguje, takový příběhy můžeš mít jen ty“ a já odpovídám: „Ty taky“ :-). A když nejsem ve svý energii, oči mám vyhaslý, nedaří se mi, jsem smutná, melancholická, jde to na dřeň a v hloubi duše a srdce mě to bolí, brečím do polštáře a mí drazí přátelé stále dokola poslouchají můj nekonečný příběh. Všechno to vybrečím, prožiju, zase něčeho kousek pochopím a pak mě zase zavalí příval energie, který miluju: „Jsem zpátky, jsem to zase já, holka se zářícíma očima. Mám chuť do života, tvořím, neztrácím ani minutu zbytečnostma. Užívám si o to víc každou chvíli, všechno mi přijde veselejší, vychutnávám si svojí ranní kávu s mlékem, která je tak nezdravá, k obědu hranolky s tatarkou, neb co jindy řeším, mě momentálně vůbec nerozhodí, začnou se dít věci, kdy kroutím hlavou, to není možný, to zase jede. Dokonce mi nevadí jít s přáteli do McDonaldu, který normálně nesnáším…A konečně je život jako baldachýn a já nepřestávám žasnout a smát se…Čím jsem starší zjišťuju, že ty propady už nejsou tak hluboký a ten baldachýn je déle…Ale sakra je to práce :-)!

Miluju svůj Life with Love & Light…:-)

#Pro tělo, duši a mysl

6. 9. 2016

Ztráty a nálezy

Poslední dobou si připadám ztracená. Srdce mi napovídá, rozum se do toho plete a slunce ve mně zhasíná. Cit či pocit, ztrácím něco, někoho. Plavu v moři a přede mnou nekonečno, třpyt z paprsků se pohupuje se mnou ve vlnkách a já mám radost z toho, že mě čeká nové dobrodružství, že naleznu. Jsem ve spojení se sebou a není tam žádná myšlenka, konečně myšlenky odpluly a já se cítím volná. V noci však přijdou sny, jako bouře reality, která mě obklopuje, když nespím. Jsem tam, kde to miluji, kde se cítím jako doma, kde mi je dobře. Jsem tam s někým, s kým jsem si tam přála být, ale přesto, že sen se splnil, stejně je on na kilometry daleko a já tomu nemohu věřit. Vrací se mi síla pod toskánským sluncem a užívám si to, co je. Pousměju se, že toho není málo. Pocity chvilkových propadů mne vrátí zpět na vrchol, blíž k mému slunci. Až pochopím a přijde správný čas, vše zapadne opět na můj náhrdelník z korálků…

#Pro tělo, duši a mysl

12. 7. 2016

Matka utržená ze řetězu

Zaklapla jsem počítač v práci a všechno začíná. Koupila jsem savo, cif a medové pivo. Jsem sama doma. Potřebuju uvést balkón k dokonalé čistotě, dát si tam levanduli a můj milovaný rododendron, který přežil zimu už dva roky. Jsem na něho tak pyšná. Bára má víkend s tatínkem a pak jede na školku v přírodě, na kterou se moc těší. Já to rozjedu, jak za starých časů. Je to božský pocit, být chvilku i bez pana „božského“. Začala jsem úklidem. Ale já se fakt těšila, volné pole působnosti a byt po sto letech jako ze škatulky. Má představa o úklidu poněkud nevyšla, protože po umytí balkónu jsem pak v křesílku seděla dvě hodiny a hovořila s mojí drahou přítelkyní Vilmou a pila medové pivo. Po rozhovoru a medové náladě jsem se rozhodla v úklidu už nepokračovat. Uvidíme na konci víkendu, kdy mám celý den seminář, jestli večer chytnu paniku – „nestíhám“. V sobotu mám nabitý program. Vyrazím na design market, kde budou všude lákadla a já s časem, který se nazývá „konec měsíce“ se budu moct jenom kochat a vytoužené tričko s vážkama budu muset nechat viset na ramínku. Ale třeba to Vesmír všemohoucí nějak zařídí. Nesmí chybět vůně a chuť kávy a úžasná maková zmrzlina. Má přemíra zodpovědnosti, pečlivost a perfekcionalismus málem překazily moje plány. Chtěla jsem si Báru nechat ještě v sobotu, protože jí dlouho neuvidím a zdůvodňovala jsem si to moc pěkně: „Barča, potřebuje být doma, má rýmu a aby odjela, je nutný klid a pohoda. Po rozhovoru s vyklidněným tatínkem mi došlo, že to zařídí úplně stejně jako já, ne-li líp a že se bude mít Bára prostě skvěle. V pondělí se všichni sejdeme na nádraží a zamáváme dětem na cestu. Mně však víkend zdaleka nekončí, ještě mám volné večery do pátku a uklízet rozhodně nebudu….. 🙂

#Pro tělo, duši a mysl

28. 5. 2016

Díky Mami

Cesta pravé ženy, cesta pravého muže, každý žijeme svůj příběh. Kdo je to ten pravý muž a kdo je to ta pravá žena? Zkusila jsem si odpovědět na tyto otázky a na jiné, když jsem se vrátila po třech hodinách z lesa s fotkou maminky. Je to první z kroků rituálu, poděkovat mamince za život. Maminka mi zemřela, když mi bylo dvacet jedna let a za její krátký život a můj nevědomý, jsem to nestihla a netušila, jak je to pro můj život důležité. Díky Zdeňkovi Weberovi a Výcviku Cesty pravého muže, jsem ucítila to udělat, pro můj další život. Netušila, jak silné to celé bude. Brzký odchod maminky jsem si dost a dlouho zpracovávala a možná ještě zpracovávám. Uvědomila jsem si, že to nejdůležitější, že jsem na světě, je přece díky mámě a také tátovi. A já jsem nikdy nepoděkovala. Teď je šance a naštěstí je možná, i když maminka už je jen mým andělem. Odešla jsem do lesa s fotkou maminky a emoce, které přišly, mě zaskočily. Bylo jich tolik. Vzpomínky na dětství, schoulení se mamince do náruče, výčitky, že je slabá, výhružky, že když bude pít nebudu jíst, zjištění, že v některých situacích se chovám stejně jako ona a že to chci změnit. Nakonec přišla bolest, láska a vděčnost. Příroda byla se mnou a promlouvala ke mně v symbolech. Bílý motýl, který mě přivítal a byl na začátku se mnou, hluboko v lese na palouku dva motýlci, kteří se pronásledovali a hráli si, byli spolu a zdálo se, že jsou do sebe zamilovaní a neoddělitelní. Nakonec se odloučili a já jsem tak toužila, aby zůstali spolu. Nezůstali. Nešlo to, každý si šel svojí cestou, a přesto nepřestali třepotat radostně a svobodně svými křídly. Místo, kde jsem překročila pomyslnou bránu být s maminkou v přítomnosti i ve vzpomínkách, tam kam jsem se na konci tak ráda vrátila a kde mi bylo nejlíp, bylo místo v mém srdci. Slunce mě hřálo, dívala jsem se nahoru směrem do nebe za mým andělem, do rozkvetlého keře a bylo mi krásně. Když jsem se vrátila domů a zapálila jsem svíčku, začala jsem psát mamince dopis. Tak jak jsem to cítila, beze strachu, bez žádné vložené morálky, výchovy, tak jak se to tzv. sluší. Slova proudila ze srdce, plakala jsem a zároveň jsem cítila neskutečnou úlevu, která přirozeně přišla s poděkováním za to, jaká maminka byla, za její lásku a radost, kterou nám, i skrz její nešťastný svět, dokázala dát. Pochopila jsem a věděla jsem, že jsem připravená, odejít do lesa, vytvořit si pomyslný hrobeček a poděkovat mamince za život, že jsem TU. Všechno proběhlo už v lehkosti a smíření. Určitě to bylo jiné, než když by maminka žila, ale přesto jsem vděčná, že mě k tomu má cesta dovedla a lidé, které jsem potkala na ní. Děkuji…

#Pro tělo, duši a mysl

15. 5. 2016

Muž a jeho vize

Věřím v cestu svého muže, věřím, že jedině, když půjde za svojí vizí bude šťastný, jeho život bude mít smysl. Vize je jeho pravda, jeho svoboda, jeho touha, jeho srdce…

Autor – David Deida – Když jde o muže

http://www.kosmas.cz/knihy/181840/kdyz-jde-o-muze/

http://slunecnikvet-anna.blog.cz/1601/muz-a-svoboda

Pro muže je svoboda tím, co pro ženu láska. Byla byste ochotna vzdát se lásky jen proto, abyste mohla být se svým mužem? To by bylo divné. Chcete být s ním, abyste prožila lásku. I on je s vámi proto, aby prožil lásku, ale toho je schopen naplno jen tehdy, může-li následovat svou vizi.

Svému partnerovi nejlépe prospějete tím, že mu pomůžete posílit stálost v lásce i v následování jeho vize. Posloužíte mu tím, že mu pomůžete posílit zacílení, úsilí nalézt smysl života, ale i lásku, avšak ne tím, že se budete snažit přimět ho, aby s vámi hovořil o svých emocích.

Když se muž musí chovat jinak, než je v souladu s jeho vlastním posláním, sráží ho to. Pomůžete mu tím, že se pokusíte naladit ho na touhu jeho srdce. Emoce se často mění, ale touha srdce zůstává.

Mužovo směřování se může postupem času pomalu měnit a zrát, ale neděje se tak náhle a skokem.

Může se například stát, že se váš muž bude cítit sexuálně nevybitý. Bude třeba mít chuť na sex se ženou, kterou potkal v obchodě. Když mu řeknete: „Dělej, co cítíš,“ podpoříte jeho promiskuitu. Namísto toho můžete posloužit jeho vnímání, když mu doporučíte uvažovat: „Prospěje sex s touto ženou tvému vyššímu poslání?“

Když už jsme u promiskuity, čestnosti a integrity, dobrý muž žije v souladu se svým vyšším posláním či pravdou srdce – nikoli v souladu se svými emocemi nebo penisem. Muži mají často pocit, že by mohli mít sex s kteroukoli ženou. Nicméně pravda jejich srdce – pokud jsou schopni ji vnímat – jim nedovolí těmto pocitům dát volný průchod, protože by to neposloužilo jejich vyššímu poslání.

Muž budoucnosti, vyspělý muž, to je muž ochotný obětovat vše, aby mohl žít na základě své nejvyšší vize. Nejvyšší vize může znamenat vztah, tvořivost nebo třeba meditaci. Pro různé muže to může znamenat různé věci, ale v každém případě to zahrnuje objevování a vyjádření jejich skutečného já.

Skutečné JÁ je LÁSKA. Skutečné já je nekonečná láska bez hranic. Ta je podstatou každého z nás. Jestliže život muže vede jeho skutečné já, pak ho sice různé ženy přitahují, ale tato přitažlivost opět pomíjí, aniž by ho vykolejila. Jeho závazek v lásce zůstane nedotčený.

Muž se cítí celistvý jen tehdy, když je naplno oddán svému poslání, své životní vizi. Když žije v souladu se svým posláním a vizí, jak nejlépe dokáže, pak se cítí silný, a pouze tehdy je schopen nabídnout vám lásku bez váhání. Jako žena žijící s ním ve vztahu mu nejlépe posloužíte tím, že se budete neustále pokoušet přivést ho zpět k jeho životnímu poslání – spíše než k jeho momentálním emocím – takže bude moct vyjádřit své skutečné já, které je bezmeznou láskou.

#Pro ispiraci

30. 1. 2016

Okno do světa muže

Tak rády bychom otevřely okno do světa muže a to okno sedí velmi pevně v pantech a je pro nás často zavřené. Přejeme si ho alespoň pootevřít. Díky vědomým mužům dnes, kteří začínají sami otevírat svá srdce, se i nám ženám daří lépe „vidět“. Muži vyrostli do hodných chlapců, kteří nepláčou a bylo jim vtloukáno do hlavy: Projevovat své emoce je přece ponižující. Nikdo je neučil, jak emoce projevit a že brečet je normální. Odkoukávali vzorce vztahů svých rodičů a kolikrát se chovali jako sami jejich otcové, protože jim chyběl mužský vzor. Hodně se mluví a ví o ženách, jak na sobě pracují, jak je pro ně přirozené sdílení v kruhu žen, projevovat své emoce a příběhy. Pro ženy je to zkrátka jednodušší. Díky mé cestě ženy v krásném transformačním světě, se mi okno pootevřelo a stále více otevírá do světa vědomých mužů. Je to svět mužů, kteří mají odvahu i skrz bolest otevírat svá srdce, měnit svoje naučené programy a jít za svojí vizí. Spousta mužů zaslechlo volání své duše, své mužské síly a vstoupili do kruhu mužů, kde sdílejí svoje příběhy. Jsou to muži, kteří jdou za svojí pravdou, za svým ryzím životem, kteří už nechtějí dál opakovat zažité vzorce, kteří jdou cestou přijetí a odpuštění. Je jich čím dál tím více, kteří se rozhodli opřít o svou pravdu. Muž v mém životě, čtení mužských příběhů z knížky Srdce muže, mi dovolilo nahlédnout, co všechno se skrývá za tím záhadným oknem, jaké bohatství, jaká síla a nádherný pestrobarevný svět lásky i slz. Je to jeho silný příběh a další příběhy mužů, které se dotýkají srdce. Smála jsem se, plakala a někdy ze mne vyšlo jen „ach to je síla“. Věřím tomu, že skrz sdílení muže s muži, budou i muži více sdílet s námi, budou i nám více pootevírat svá „okna“. Bude nám ve vztazích lehčeji, svobodněji, budeme si více rozumět, méně budeme řešit nepodstatné věci. Najděme si čas na sdílení s našimi muži, vytvořme si opakující se rituál, který nám bude přinášet radost do vztahů. Inspirujme se navzájem, projevme si úctu. Poděkujme našim mužům, kteří se rozhodli býti Muži v plné síle a odvaze, kteří se rozhodli žít pravdivý život v sobě a tudíž také život v pravdě s námi. Věřme v cestu muže, věřme muži. Já mu věřím a děkuji!

Inspirace: www.cestapravehomuze.cz, www.srdcemuze.cz, www.muzskykruh.cz

#Pro tělo, duši a mysl

30. 12. 2015

Milovat probuzenou ženu

Probuzených žen je čím dál tím víc a je skvělé, že také více probuzených mužů. A když se muž rozhodne milovat probuzenou ženu, je to síla, která bude vztah provázet na jejich společné cestě v přítomnosti a budoucnosti zalité láskou. Souzním se Sophie Bashford, která napsala úžasný článek, jaké je to rozhodnout se být a milovat probuzenou ženu, ve skvělém překladu Martiny Atiriama. Je mi ctí, mít tento článek na svém blogu a vděčnost, že ho mohu šířit dál – děkuji.

Pokud se rozhodnete milovat probuzenou ženu, nemůžete zůstat spát. Pokud se rozhodnete milovat probuzenou ženu, každá část vaší duše bude vzrušená, ne jen vaše sexuální orgány, natožpak vaše srdce.
Upřímně, pokud preferujete normální život, zůstaňte s normální dívkou. Pokud chcete ochočený život, hledejte jen ženu která si dovolila být ochočená. Pokud jen chcete ponořit palec do tekoucí vody Shakti, zůstaňte s opatrnou, ochočenou ženou, která se ještě nevrhla do divočiny Posvátného ženského oceánu. Je pohodlné milovat ženu, která ještě neaktivovala své vnitřní posvátné síly, protože ona netlačí na vaše spínače. Ona vás nebude zkoušet. Nedotlačí vás abyste se stali svým nejvyšším Já. Neprobudí zapomenuté a otupělé části vašeho ducha, který vás nutí vzpomenout si, že život nabízí mnohem více než jen tohle. Nepodívá se do vašich vyhaslých očí a nepošle šíp odlehčení pravdy skrze vaše tělo, třesoucí vámi abyste se probudili a rozdmýchává ve vás dlouho ztracené touhy pro Lásku duše.
Opatrná, neprobuzená žena bude krásně uspokojovat a těšit vaše ego, srdce a tělo. Bude tiše kráčet po vašem boku a vytvářet pocit, že jste potřební, zodpovědní, a že naplňujete svou mužskou roli. Pokud vám toto stačí, tak to přijměte, milujte ji z celého vašeho srdce, zůstaňte jí věrní a denně jí děkujite za dar její mírné, neohrožující ženské přítomnosti ve vašem životě.
Pokud vám tohle nestačí, pokud vaše srdce, tělo a duch prahne po „jiném druhu ženy“, té Divoké – pak vězte, že jste na vrcholu Duševního posunu transformace. Vězte, že děláte závažné rozhodnutí s karmickými následky.
Pokud si zvolíte vstoupit do aury a těla ženy, jejíž spirituální ohně planou, přijímáte, že potřebujete jistý stupeň nebezpečí a riskování, abyste rostli. Pokud jednou začnete milovat ženu této přirozenosti, musíte přijmout totální zodpovědnost za životní změny, které budou následovat. Váš život nebude stále ospale pohodlný. Váš život vám nedovolí zůstat uvíznutí ve starých kolejích a stagnujících rutinách. Váš život dostane radikálně novou příchuť a vůni. Budete zažehnutí přítomností divoké ženskosti, a to začne vysílat elektrické šoky spirituálního světla skrze váš celý čakerní systém, nalaďující vás na volání Božství.
Volba být sexuálně a romanticky intimní s probuzenou ženou vyžaduje mužskou odvahu kráčet nebojácně do neznáma. Ale budete sklízet odměny nad vaše mentální chápání. Vezme vás do neobjevených světů mystérií a kouzel. Povede vás okouzlená a napůl opitá láskou do divokých lesů smyslné extáze a zázraku. Ukáže vám posvátná nebesa naplněná hořícími hvězdami, že začnete pochybovat, zda stále žijete na stejné planetě, na které jste se narodili.
Zlomí vás a roztrhá vás tak, že vaše divoké vášnivé srdce vás přivede touhou napůl k šílenství. Budete ji chtít pohltit a prostoupit jí na každé úrovni tak, jak vaše mužská esence může pohltit a prostoupit svět – osvětlujíc Vesmír vaší oddanou láskou.
Uvidí vás tak, jak jste nikdy předtím nebyli viděni.
Bude vám důvěřovat.
Bude vás uznávat.
Bude uznávat vaše snahy udělat ji šťastnou.
Bude oceňovat vše dobré co děláte a vše dobré, čím jste.
Neuteče od vaší temnoty, protože vaše temnota ji neděsí.
Přivede vás polibky, pohlazením a láskou zpět do života. Bude mluvit slovy, kterým vaše duše rozumí. Nebude vás trestat za vaše chyby.
Je to obrovský risk milovat probuzenou ženu, protože najednou neexistuje místo kam se schovat. Vidí všechno, proto vás může milovat s hloubkou a přítomností, po které vaše srdce a tělo tak těžce prahne, tak dlouho, tak intenzivně… že pochybujete, zda jste vůbec byli živí po celou tu dobu, co byla pryč. Milovat takovouto ženu je rozhodnutí, které uděláte abyste začali žít nadšeně s vaší duší v plamenech. Váš život už nikdy nebude stejný potom, co jste pozvali její energii dále.
Vezměte tento risk na sebe nebo udělejte krok zpět, zůstaňte s normální dívkou a přijměte jiný, bezpečný, pohodlnější a tak nějak klidnější život.
Jen se ujistěte, že pokud si vyberete to druhé, nebudete trávit zbytek vašich dnů dívajíce se zpět přes rameno, napjatí uvidět ještě jednou mlhavou vizi Ženského tajemství, které nyní zmizelo z dohledu. Dávno odešla… po spirále vzhůru zpět ke hvězdám, vzdáleným galaxiím a ráji… odkud přišla.

Překlad: Martina Atiriamin, www.slunecnabrana.eu
Autor: Sophie Bashford, zdroj: http://firstcontactgroundcrewteam.com/if-you-choose-to-lov…/
Tento článek lze nekomerčním způsobem šířit v originální formě s uvedením jména autora a aktivním odkazem na stránky www.slunecnabrana.eu a všemi dalšími uvedenými aktivními zdroji, včetně této poznámky.

#Pro ispiraci

14. 12. 2015

Ó ženy, ženy…

Žena stále ladně tančí v piruetách života. Žena pokud si váží sama sebe a má se ráda, je šťastná, nepotřebuje být šťastná, jen když něco či někoho má, či spatřuje štěstí pod slovíčkem…až jednou. Uvědomuje si, že jediná jistota je, že existuje, že žije v lásce a že sama je láska. Stále více žen je na cestě ke své přirozené síle, která dokáže měnit svět k lepšímu. Žena čím více je v řádu – v souladu sama se sebou, je více ve své síle. Žena žijící v chaosu se od svého centra síly vzdaluje. Žena je vytrvalá, tvořivá, dávající život. Žena ve své řeči používá více MY. Žena léčí, ospravedlňuje, odpouští. Žena ztvárňuje několik rolí. V některých se cítí silnější, v některých méně. Žena, aby se cítila více ve svém centru se potřebuje vyživovat láskou, tancem a být co nejvíce v přírodě. Žena následuje pravdu svého srdce, žena umí číst ve světě. Žena je krásná vevnitř i navenek. Žena touží být s mužem, být milována. Žena je milující, vytváří zázemí, teplo domácího krbu. Ženy umí kouzlit a věří v zázraky. Ženy zbožňují romantiku a překvapení. Žena si přeje chápat více své muže, proniknout do jejich světa, co se skrývá za jejich štíty. Žena je krásná ve své přirozenosti a ženskosti. Žena nemusí být dokonalá, či jiná, či se měnit kvůli někomu. Žena, když se rozhodne v srdci, vyšší síly jí pomůžou naplnit její sny a touhy.

Mé milé ženy, to je pro vás, abyste ucítily, jak jste úžasné a krásné ve své jedinečnosti, aby vaše cesta vedla k sobě samé a cílem, byla vaše cesta k vaší přirozenosti a síle. Abyste našly naplnění v různé fázi vašeho života, ať už máte děti, či nemáte, ať už žijete v partnerství, či samy. Nikdy nepřestaňte hýčkat vnitřní krásu vaší duše!

#Pro tělo, duši a mysl

3. 12. 2015

Vařili jsme kaši, jako to dělali předci naši

Co dáme tomu malému človíčkovi k jídlu? Máme začít přikrmovat ve 4. měsíci, či 6. měsíci, můžeme dát maso a kdy s masem začít? Stále jsou nové výzkumy, co je pro naše děti nejlepší a mnohdy zapomínáme na to, že tím nejlepším nás obdařila sama příroda a to je KOJENÍ. Já jsem měla to štěstí, že mi to bylo dáno, protože jsem si to moc přála, neměla jsem tam žádné strachy, že to nepůjde, či že mi to zničí prsa, zkrátka jsem vnitřně cítila, že je to pro mé dítě to nejlepší a příroda mě obdarovala. S partnerem jsme byli nastaveni tak, že se nám život s dítětem nemění a vyrazili jsme už ve 4. měsíci do Toskánska. Jídlo jsem měla stále při sobě, v sobě a kvalitní. Ráda bych se s vámi podělila o to, co jsem dávala k jídlu mému dítěti já, co jsem radila i ostatním maminkám a co se osvědčilo. Podotýkám je to má zkušenost, můj úhel pohledu na výživu dětí. Důležité je, abyste vy samy byly v souladu s tím, čím krmíte vaše děti, protože určitě cítíte, co je pro vaše děti NEJ. Nezapomeňte na to, že později vašim dětem budete příkladem v jídelníčku vy samy.

Kojené děti

Upřednostňuji kojení před jakoukoliv jinou umělou výživou. Pokud to jenom jde, uvidíte, ucítíte, že je to nejkrásnější propojení mateřské lásky a citu s naším dítětem. Dítě, které je plně kojeno, s příkrmy není kam spěchat. Děťátko si z nás bere v mateřském mléce všechny vitamíny a minerály a vše co potřebuje, proto nezapomínejme na sebe a jezme výživově hodnotně také my. Začala jsem s prvním příkrmem (tzv. první lžičkou) kolem 6. měsíce. Začala jsem mrkví, petrželí, dýní, postupně jsem zařadila ostatní zeleninu, po měsíci přidala brokolici, květák, kapustu. Pár dní je pak dobré počkat, zda dítě všechno dobře snáší. Nejdříve začněte s jedním druhem zeleniny, každý druh zkoušejte pár dnů a posléze zařaďte další zeleninu. Pokud zeleninu dítě odmítá, přidejte trochu mateřského mléka, aby mu chuť nebyla úplně cizí. Od 7. měsíce můžeme začít povařovat ovoce, nejlépe z našeho pásma – jablka, hrušky. Povaříme s trochou vody a rozmačkáme vidličkou – nejlépe podáváme jako odpolední svačinku. Snažíme se v tomto období rozmačkávat vidličkou, aby si naše dítě zvykalo i na jinou konzistenci jídla, než na kaši do hladka.

Příklady kombinace zeleniny: pórek a mrkev, pórek a červená řepa, pórek a dýně a mrkev, pórek a batát a kořen petržele, cibule a zelí a kořen petržele, pórek a kapusta a mrkev, mrkev a cibule a dýně atd.

Od 8. měsíce, eventuálně od 9. měsíce začínáme s obilným jídlem ve formě – KAŠE. Důležitou zásadou je, že do jednoho roku by dítě nemělo jíst lepek. Obiloviny, kde lepek není – jsou RÝŽE, JÁHLY, KUKUŘICE.

Kaše to bylo naše. Už od pradávna se jedli obilné kaše, rýžové kaše, jáhlové a ovesné a lidé zkrátka měli v dospělosti silnější konstituci. Stačí si představit semínko, ze kterého vyroste celá rostlina – to je síly. Později vytlačilo obilí brambory a kaše se přestali dětem vařit. Směle do toho, ať posilujme tělíčka našeho děťátka už od malička!!!

Já jsem vařila jako první rýžovou kaši a zařadila jako večeři – jak na to: ½ hrnku rýže natural a 3 hrnky vody. Rýži opereme, vložíme do kastrůlku, přivedeme k varu, ztlumíme plamen, posbíráme pěnu a čekáme, až se voda vyvaří. Rýži přepasírujeme přes sítko. Stejně vaříme jáhlovou kaši na množství, akorát vaříme kratší dobu 30min. Kukuřičnou krupici opereme, zalijeme vodou a necháme přes noc namočenou (nejméně 6hod), ve stejné vodě přivedeme k varu, vaříme nejméně hodinu a čtvrt.

Kaše pak můžeme kombinovat jak na slano se zeleninovým pyré, či na sladko s ovocem (nejlépe povařená jablíčka, hruška, v létě s jahodami či jiným ovocem). Vy sami ucítíte, co vašemu děťátku chutná, neztrácejte trpělivost a zkoušejte, nemusí chutnat první den, ale může zachutnat den druhý, či později. S masem není kam spěchat, já jsem začala až kolem jednoho roku a nic se nestalo. Až na občasnou rýmu a kašel je má dcerka zdravé dítě.

Pravidla

Pravidlo je děti naučit na co nejpřirozenější a postupně všechny chutě. Je jasné, když se začne ovocem, hůř děti přesedlají na méně sladkou zeleninu. Pokud koupíte dítěti sladký puding, tak vám nebude chtít jíst kvalitní bílý jogurt. I když v makrobiotice se říká, že banán ochlazuje a není z našeho pásma, vždy je lepší sáhnout po banánu, než po výrobku, kde je cukr.

U nekojených dětí si netroufám radit, protože tam je na místě pediatr jako nejlepší rádce a maminka, která je spokojená, že jí děťátko prospívá a je krmeno, tak je se maminka spolu s pediatrem domluví.

Ke krmení dětí je nejdůležitější přistupovat s láskou, snažit se nespěchat, dát si péči s domácím vařením. Na cesty jsem také kupovala přesnídávky, ale vybírala jsem si co nejvíce v bio-kvalitě. Někdy se člověk nevyhne tomu, že zajde do obchodu a koupí pro děti jídlo ve skleničce. Není třeba se tím trápit. Zítra uvaříme doma! Má dcerka od malička není jedlíkem. Při studiu výživy jsem to řešila a můj učitel se mě zeptal: “ Prospívá, roste, přibývá na váze, je veselá, má energii?“ Odpověděla jsem ANO. Dostala jsem zpátky odpověď: „Tak to maminko neřešte“ :-)!

#Pro maminky a děti

23. 11. 2015

Jsme mostem přes navždy

Miluju knihu od Richarda Bacha – Most přes navždy. Je to kniha o velmi krásném, silném vztahu ženy a muže, která mi je stále velkou inspirací. Vracela jsem se mnohokrát k tomu, co je psáno na přední a zadní straně obalu, psala jsem si to všude možně, psala jsem to muži z lásky…

Někdy máme pocit, že už nezbyl jediný drak, že rytíři vymřeli po meči a že už neexistují víly, které by dokázaly okouzlit svými úsměvy motýly. Přesto víme, že kouzelné bytosti existují, že stačí mít otevřené srdce…

„Jsme mostem přes navždy. Kleneme se nad mořem. Pro potěšení se vrháme do dobrodružství, pro zábavu prožíváme záhady, volíme prohry, triumfy, výzvy a všemožné výhody, zkoušíme to znovu a znovu, učíme se lásce a lásce a lásce…“

#Pro inspiraci

6. 11. 2015

Love

Když přijde láska, cítíme, že existence je posvátná. Příval energie nás zavalí a nic není nemožné. Letíme do oblak, vznášíme se a přejeme si, ať to nikdy neskončí. Dovedeme si představit, že když někoho milujeme, že může někdy odejít, že může něco tak krásného skončit? Uvědomujeme si, že jsme jiní na začátku vztahu a jiní například za sedm let? Tím si možná vysvětluji, že se všude říká a píše, že vztah prochází krizí po nějakých letech. Nevěřím tomu. Když se dva lidé potkají ve svém centru, dovolují i tomu druhému se do jeho centra přiblížit, nikoliv ho vlastnit, nesnažit se druhým naplnit svou prázdnou „nádrž“, ale doplnit si nejdříve tu svojí. Vztah s druhým, je především vztahem k nám samým a ten druhý jen zesílí to dobré v nás a proto pokud se vám někdo podívá do očí a řekne: „Naplňuješ mě“ – rychle utečte. Pokud vám někdo řekne: „Nemůžu bez tebe žít“ vezměte nohy na ramena. Když potkáte někoho kdo vám řekne: „Mám vážně skvělý den a ty mi stále přicházíš na mysl“…možná si řeknete „Hmm, ten mi stojí za to“…

#Pro tělo, duši a mysl

11. 3. 2015

Návrat do přírody, návrat k sobě

Máme k dispozici tolik informací a rad kolem sebe, až si nakonec některé ty rady přijmeme za své a začneme se jimi řídit. Posléze zjistíme, že to nefunguje. Lámeme si hlavu, co je zdravé a co je nezdravé, jestli je lepší bio anebo nebio a když už se rozhodneme pro kvalitnější potraviny, tak přemýšlíme, jestli to bio, je tak zdravé jak se píše a jestli si to můžeme vůbec dovolit. Když se rozhodneme jíst zdravěji, přijde babička anebo tetička na návštěvu a přinese našim dětem barevné bonbóny a ve školce ve skříňce našich dětí najdeme zase barevné bonbóny a pak nám sdělí naše děti, že dostávají barevné bonbóny za odměnu.

Pojďme se v tom trošku zorientovat 🙂

Když se zamyslíme, tak všechny bio-potraviny jsou všechny základní a nejpřirozenější potraviny, které si můžeme představit. Jsou to dary přírody, co pro nás příroda sama tvoří. „Nenormální“ ne-bio potraviny jsou průmyslově vyráběny, uměle dochucovány a uměle konzervovány. Před sto lety bylo všechno bio a nikdo si z toho hlavu nedělal a nezkoumal. Žilo se skromněji a i jedlo se skromněji, nebyl všeho přebytek jako je tomu dnes. Myslím si, že do našich kuchyní je zkrátka zapotřebí zařadit co nejvíce přirozených potravin a vrátit se k poctivému vaření. Kupovat potraviny, které mají tradici a rostou v naší oblasti. Chodit více na trhy od jara do pozdního podzimu a v zimě navštívit u nás v Praze pavilon 22 v Holešovické tržnici anebo si zajít do vlastního sklepa pro kořenovou zeleninu a na zimu si udělat doma pickles. Až si zvykneme nakupovat plnohodnotné, lokální potraviny, můžeme začít zkoumat naše individuální potřeby. Něco jiného potřebují děti, něco jiného těhotné ženy, něco jiného ženy v domácnosti, něco jiného muži. Není to jednoduché, je to cesta více k sobě. V současném světě jsme od sebe hodně vzdáleni, speciálně ve velkých městech, kde se žije ve větším tempu a kde se přirozenost přírody vnímá hůře. Každý z nás může ve svém životě cokoliv změnit k lepšímu. Přijmout to, že i ta malá změna dělá velké věci. Věřte mi, jde to a s radostí!

Jak to dělám já ve městě a doma? Více řeším to, co mohu ovlivnit já, než co nemohu. Je pro mě důležité co jíme doma, než jestli jednou za čas přijde teta a přinese čokoládu. Mé dítě je masožravec, miluje maso a potřebuje maso, tak přeci nepřestanu maso kupovat, jen proto že ho nejím já. Někdy si zkrátka zajdu za farmářem či panem Kšánou pro maso, či zřídka kdy pro nějakou uzeninu, protože Báří to zkrátka miluje. Nejsem líná si někam dál zajít či zajet. Je pro mne přednější si koupit kváskový chleba dál od domova, než si koupit polotovar v Albertu. Na balkóně mám záhon s 10kg hlíny, kde si pěstuju zeleninu a bylinky. Myslete na to, že to co jíme doma, to jí také naše děti. Odkoukávají od nás naše návyky, ze kterých se tvoří dlouhodobé zvyky. Zapojte děti do společného vaření, do zalívání bylinek, byť jen jednoho truhlíku na vašem balkóně. Choďte spolu do přírody natrhat si jablka, na louku vonět ke kytkám, do lesa na borůvky nebo si nasbírat šípky. Dopřejte si společné jídlo, jako rituál, kdy se budete jako rodina scházet a povídat si. A na závěr? Stejně nejdůležitější potravou je LÁSKA, která nás vyživuje na všech úrovních!

#Pro maminky a děti

11. 2. 2015

Korálky života

Jediný náhrdelník z korálků, který nosím je sám život. Každá zkušenost, každý člověk je jako korálek. Když procházíme v životě nějakou zkušeností, či potkáváme někoho na své cestě, ještě nechápeme a říkáme si „proč“ či „kdy už“. V momentu, kdy uzraje správný čas, korálek se sám navlíkne na náš náhrdelník a my pochopíme, že je to ten správný korálek, který tam patří a prozáří nám život. Pochopíme, že vše co se nám dělo či koho jsme potkali, bylo správně a je součást našeho života – součást našeho náhrdelníku.

Jak je to s vašimi korálky v životě?

#Pro tělo, duši a mysl

11. 2. 2015

Setkání jako poselství

Někdy trvá déle, než uzraje v srdci rozhodnutí někoho nebo něco pustit. Když pak člověk pustí, vesmír pochopí a začne kouzlit. Vykouzlil mi nedávno krásné setkání s člověkem, který je z druhé strany zeměkoule, se kterým jsem se potkala „náhodou“. Mladý člověk – muž se starou duší. Po setkání s ním jsem měla pocit, že mi narostly křídla, že jeho slova byly nesmírným bohatstvím a potravou pro mou duši a že setkání s ním mi mělo přinést toto poselství pro můj život. „ Člověk není nikdy sám. Když něco opustí v srdci, dává prostor novému, aby mohlo začít“. Vesmír tomu porozumí, přeje a posílá dál. Je krásné opouštět v lásce, bez negativních emocí a tak, že je všechno v pořádku. Tímto úžasným setkáním se mi připomnělo, že je všechno propojené a že je všechno v pohybu, že jsme všichni spolu na této krásné planetě. Děkuji vesmíru, že tímto způsobem nám vyjadřuje, jak nás miluje…

#Pro tělo, duši a mysl

11. 2. 2015